čtvrtek

Nedávno jsem si koupila knížku. Byli jsme všichni v hospodě a všechno bylo super. Pak jsem chytla jednu ze svých nálad, chtěla jsem být sama. A tak jsem šla. Řekla jsem jim, že se jdu projít a v hlavě jsem měla jen to, že se chci ztratit. Přes ulici, naproti té hospodě kde jsme seděli byl antikvariát. Venku před vchodem byla velká police knih, které byly zlevněné. Nejdřív jsem dostala chuť si jednu z těch knížek ukrást. Byla už jsem asi po čtyřech pivech a moje chuť dělat problémy a ostudu rostla. Prostě si vzít náhodnou knížku, dělat jakože nic a vrátit se do hospody za ostatníma. První knížka, kterou jsem vzala do ruky na sobě měla nalepenou cedulku. Stála debilních dvacet korun. Přišlo mi to jako osud, protože v peněžence jsem měla jenom tu dvacku.
Když jsem se vrátila do hospody za ostatníma, vyprávěla jsem to všem tak napínavě, že se postupně všichni od našeho stolu zvedli a nějakou knížku si šli koupit. Potom jsme tam seděli ve čtyřech lidech, nad osmi půllitry piva (dohnala náš šťastná hodina) a navzájem si četli pasáže ze svých nových knížek. Nikdo nikomu nerozuměl ani slovo, protože jsme se všichni zadrhávali a říkali jiný slova, než na který jsme mysleli, ale bylo to neobyčejně krásný. O pár hodin později jsme z hospody odešli, rozdělili jsme se a zůstala jsem jen já a ona. Procházely jsme centrum a hledaly další hospodu, jenomže já u sebe neměla ani korunu a ona jen kartu. Super večer. Nakonec jsme našly hospodu, sedly si na jedno pivo a v průběhu toho co jsme ho pily jsme se rozhodly, že nenápadně a elegantně odejdeme bez placení. Moc nevím, jak se to všechno najednou seběhlo, ale ukradly jsme i ty půllitry. Ty jsem potom oba rozbila u východu z metra, mezi lidma. Byl to čtvrtek. Ve vlaku na záchodech jsme si potom daly cigáro a já rozbila zrcadlo. Bylo to jen to klasický nalepovací, odlepila jsem ho a zlomila uprostřed. Byl to čtvtek a já byla smutná.
Ta kniha mi ležela doma docela dlouho, než jsem dostala odvahu ji otevřít. Absolutně netuším, jak je možný, že jsem sáhla zrovna po ní. Jenom mi je jasný, že její hodnota asi nebude dvacet korun. Musela sem si ji číst vestoje v metru, cestou do práce a v práci jsem celou pracovní dobu myslela jen na to, jak ráda bych všechny ty kafíčka a limonády zahodila a zavřela se do šatny. Občas bych si přála abych mohla. Vždycky mi tam v hlavě lítá tolik příběhů a tolik vět. Jenomže jakmile se převléknu a odejdu prostě to zase zmizí.
Když jsem vystoupila z tramvaje, zjistila jsem že tramvaj na kterou mám přestupovat jede až za patnáct minut. Rozhodla jsem se jít pešky. Nevěděla jsem ani na jakou stranu. Moje hlava byla konečně nachvilku ticho, bohužel zrovna ve chvíli kdy jsem ji potřebovala. Špatná situace. A tak jsem prostě šla. Je to centrum a každá jedna cesta vás dovede na to stejný místo. Václavák. Zkurvený Příkopy a třípatrovej NewYourker. Zeptala jsem se na cestu celkem dvakrát. Bylo mi to vlastně docela jedno, ale měla jsem ten vlezlej pocit. Potřebovala jsem s někým mluvit. Měla jsem sluchátka a na ulici, která byla plná lidí jsem si říkala úryvky z písniček. Občas takhle mluvím, když mám dobrou náladu. Musí to vypadat kreténsky, ale je to jako s kousáním nehtu. Víš, že budeš nasraná, když ho ukousneš, ještě když už jsi to vydržela tak dlouho. Ale stejně to uděláš, pro ten klid na duši. Proto jsem oslovila toho prvního, abych nemluvila nahlas sama pro sebe. Řekl mi jen to, že není odsud a že mi neporadí. Hm, to já taky ne vole, aspoň ses mohl snažit. Takže z toho bylo jen trapný "Aha, tak hezký večer. " Ti další kluci, kterých jsem se ptala byli zase z Ruska. Jeden z nich mi začal hledat cestu na mapách. Nedokázala jsem se v tom zorientovat, ale usmála jsem se na něj šíleným způsobem a popřála jim oboum hezký večer. Možná že jsem jim i řekla něco rusky. Moje specialita. Nakonec jsem cestou potkala tu tramvaj, na kterou se mi nechtělo čekat. Nastoupila jsem do ní a s klidem v srdíčku dojela tu jednu zastávku. Ve vlaku jsem si celou cestu pak zase četla tu knížku. Jmenuje se "Slib, že mě zabiješ", což není moc motivační, ale asi to tak je v pohodě. Já taky nejsem moc motivační, veškerou energii co v sobě mám věnuju do toho, abych ze sebe dokázala vyždímat všechnu prázdnotu a předat ji lidem dál. Plýtvám svojí dobrou energii na články, ze kterých bude lidem blbě. Jemu bylo blbě. Myslela jsem ,že to bude jen další ráno. Čekala jsem na omluvy. Na to, že to je celý pěkná píčovina a že to takhle v životě nemůže být. Jenomže se nic z toho nestalo. Vážně odešel. Sundala jsem si hodinky na celý den. Mám je přes tři roky, dostala jsem je od táty a nikdy je nesundávám. Pomohlo mi být v píči z něčeho jinýho. Teda ne, že by se dalo srovnávat to, že na ruce nemám hodinky a ztráta tebe. A když o tom tak přemýšlím,
neslibuj.
Zabij mě.