děti květin

Nevím jak začít, nevím ani o čem psát. Vím jen proč to píšu. Často když něco zažívám, už si v hlavě formuluju věty, kterýma o tom budu mluvit, až se někdo zeptá. Jenomže většinou se nikdo nezeptá. Nikdo to nechce slyšet. A já nechci, aby tohle byl další zapomenutej večer, nad kterým přivřu oči a rychle projedu místa v galerii s fotkama s tím datem.
Chtěla bych mít znova ten pocit, který jsem měla, když mě nesl, nebo když mě držel za ruku. Opakovala jsem mu pořád dokola jak moc kompletně se cítím. Dával mi ten prostor, který sem potřebovala. Byl tam, když mi začal chybět, ale byl tam i když jsem s ním nechtěla mluvit, jenom jinak. Museli jsme vypadat dost vtipně, řekl mi že chce dělat rap. Zcenila jsem ho, cením každýho kdo tvoří umění slovy. Něčekala jsem, že mi začně ukazovat jeho texty. Čtu si je, ale miluju trash rap. Začátky čehokoliv, prosím ho aby mi je zarapoval. Jsem okouzlená tím jak do sebe slova zapadají a snažím se s ním držet tempo, ale já sem moc opilá a on je moc sjetej. Dávám mu číst svoje myšlenky a zachycení okamžiků, jsem nadšená. Líbí se mu to. Rýsuju čáru pro jeho kamaráda a jsem pozvaná, jenomže já přece nefetuju. Hrdě jim to vykládám. Kouřím cigáro, stáhla jsem random týpky o pár metrů dál, což je past, protože je potkávám o pár minut později dole u baru. Prej panáka, jsou tam všichni a všichni si pamatují moje jméno. Oslovují mě Adélka a hladí po ramenou. Čas zmizet. DJ začne hrát ještě víc trash muziku než doteď a já mizím mezi lidi na parket. Lítám po klubu, schody nahoru, schody dolů, drink, jedna písníčka a teď to samý dokola. Klub se bude zavírat, jedeme do ateliéru. O ateliéru jsem neslyšela ani jedinou pozitivní věc, ale rozhodně by se tam ostuda udělat dala. Tramvaj. Sedám si a opírám si nohy o tyč. Tohle je ostuda, kromě toho nemám lístek, jedu na černo, seru. Pátek zmrdi, užívám si, protože tu neplánuju být ještě dlouho. Vystupujeme, kupujeme dvě dvoulitrový piva a zjišťujeme že jeden z nás chybí. Čekáme než se vrátí Filip, ale přejel 13 zastávek a teď jede zpět za náma. Jdeme koupit další chlast, tohle ráno bude dlouhý. Procházíme se u vietnamce a Jakub vezme flašku z regálu a v náručí ji pronese okolo vietnamky. Víno nepiju, ale tohle musím oslavit s ním. Sedíme a čekáme na Filipa, kalíme hnusný víno a on šel koupit rum. Prasata? Pražský děti. Konečně jdeme na vyhlídku, ale protože schody jsou moc mainstream, vybíráme lesní strmou cestu, se mnou v čele. Rozbiju se hned na začátku a nemůžu se přestat smát. Zrovna ve chvíli, kdy mi začne chybět nejlepší kamarádka se objevuje se vedle mě, s bráníkem v ruce a úsměvem na rtech. Už jsem moc nasračky na to abych zvládla v pohodě chodit, prosím ho jestli by mě nevzal. A on mě vážně nese, nese mě dokonce tak dlouho než mě bolí stehna mě a chci dolů. Dobrej výběr a nebo náhoda. Ani jsem si nevšimla, kdy se rozednilo a když dorazíme na vyhlídku, nikdo tu není. Jen pár smažek a my. Je 8 ráno a my pořád jedem. To je důkaz toho, že tahle kalba je nejvíc savage, k čemu jít spát ve 4. Postupně se všichni prostřídáme ve spánku, a ve chvíli kdy se bezdomovec kousek od nás začne rozčilovat už absolutně nevnímám , křičím na něj zpět ať drží hubu a on jde vážně k nám, vyhrožuje nám že nás shodí dolů. Skoro začnu brečet, ale uvnitř mi to je nějak jedno. Moc si neuvědomuju co se děje a co dělám, promiň ale sem moc. Kluci mi vysvětlujou, že musím rozeznávat kdy na někoho můžu křičet a kdy ne, ale mám v píči. Já jim se snažím vysvětlit zase to, že znám svojí cenu a nenechám na sebe řvát nějakou smažku. Nejsem skvělá když jsem opilá? Jdu sehnat cigára a vy se zatím uklidněte, moralisti. Stáhnu o dvě cíga kluka, kterýho potkám kousek od našeho místa a on se mě ptá na facebook. Zkus to. Směju se a jdu pryč. Házím po nich cíga a vidím na nich překvapení. Nikdo znás už cigarety nemá. Nemáš zač, v pohodě. Sluníčko začalo vážně hřát, jen položím hlavu o zídku za mnou, zavřu oči a snažím se zaseknout v tomhle momentu. Sedí tu se mnou, díváme se na ranní město a já si uvědomuju, že teď jsem vážně šťastná. Ještě jednou se podívám okolo sebe a pak začnu brečet. Začnu brečet. Ptají se co je, snaží se mi pomoct. Je to trochu hloupý, protože ani já sama nevím, proč vlastně brečím a tak jim povídám náhodný věci, který mě zrovna napadly. Bez většího významu. Zachvilku jsem už v pohodě, dostala sem svojí dávku pozornosti a sluníčko začne zase pálit. Večer jsem měla spálenej nos. Spálenej prst od neustálého škrtání zapalovačem a pocit nekonečna. Škoda, že ty nekonečný chvíle skončily tak rychle.