díra v plotě

Přesvědčila jsem sama sebe o tom, že soustředit se jen na realitu pro mě bude to nejlepší. Brzo se mi to tak osvojilo, že mi přišlo zvláštní, že jsem to nikdy dříve nedělala. Jako bych se naučila vypnout svojí hlavu a svoje myšlenky. Bylo to jako mít na chvilku klid. Vždycky jsem měla v hlavě tak moc lidí, tolik smyšlených osobností a jejich příběhy. Už když jsem chodila do školky jsem si ráda vymýšlela. Bavilo mě objevovat pořád další a další možnosti kam dokáže moje hlava zajít. Dospělí to brali blbě. Ve školce na zahrádce k nám jednou přiběhl další kluk, že ztratil sluneční brejle, jestli jsme je neviděli. Já ho nebrala vážně, vymyslela sem si celej příběh o tom, jak jsem je našla a nějací starší kluci za plotem je po mně chtěli podat dírou v plotě. V hlavě jsem měla přesnej obraz těch kluků. Bylo to pro mě takový zpestření, ale všichni to vzali strašně vážně a tenkrát z toho byl strašnej průser. Když to začali řešit i učitelky, snažila jsem se jim vysvětlit, že to byla jen taková sranda, že jsem ty brýle v životě neviděla a možná že ani toho kluka. Nikdo mi ale nevěřil a
jeho máma s tou mojí pak musely doopravdy jít na druhou stranu plotu a podívat se tam po těch brejlích. Byla to strašná ostuda, protože to samozřejmě vypadalo, jako když jsem ty debilní brejle, který mohli stát tak dvě kila ukradla. Jenomže jsem byla moc malá na to, abych pochopila, proč je na mě máma tak naštvaná. Tenkrát se mi strašně ulevilo, když se ty jeho debilní brejle našly v kůlně na hračky, kde jsme byli hned po příchodu na zahrádku všichni spolu. Tenkrát jsem nevěděla, že tomu všichni budou věřit. Měla jsem spíš pocit že hrajeme hru. Přišlo mi strašně stupidní, že by tomu někdo vůbec mohl věřit. Navíc to pro mě byla skvělá šance jak vypustit aspoň pár těch postav z mojí hlavy. Nechtěla jsem lhát, jen jsem se ráda poslouchala. Bavilo mě vymýšlet další a další věrohodné detaily, které akorát potvrdily všechno co jsem řekla už předtím. Učitelky mě nikdy neměli moc rádi. Vymýšlela jsem si vlastní příběhy o věcech, které se mohly stát, ale i o úplných hloupostech. Dlouho jsem doma hrála takovou hru, jenom pro mě. Došla jsem na konec zahrady. Představovala jsem si tam něco co šlo za mnou. Když jsem udělala krok od plotu, začala jsem v hlavě počítat do pěti. To něco mi dávalo náskok. Když jsem napočítala do pěti, začala jsem šílet v hlavě. Byl to stav, kterej si do teď nedokážu moc vysvětlit. Běžela jsem co nejrychleji domů, protože jsem věděla, že když jen o vteřinu zpomalím, dostane mě to. Tohle jsem si způsobovala často. Když jsem šla domů a šla jsem pomaleji než jsem chtěla, dívala jsem se zase na lidi, kteří šli naproti mně. Představovala jsem si jejich nejhorší možné stránky, představovala jsem si i to, jak moc mi chtějí ublížit. V hlavě jsem si dávala takový stupidní podmínky. Jakože když dojdu k té křižovatce dřív než on, přežiju to. Ale když zatočí on dříve než já, počká na mě za rohem. To mi zůstalo až do teď. Od určitý doby jsem si zvykla nemluvit o tom na co myslím. Postupně se ti lidi z mojí hlavy vytratili. Umlčela jsem je tak důkladně, že už je nedokážu najít.
Když jsem se naučila psát a číst, bylo to všechno lehčí. Nemusela jsem se o to dělit s lidmi. Stačil mi sešit nebo papír. Nikdy jsem ale nedokázala psát jen tak. Vždycky to muselo být dokonalý. Nedokázala jsem začít psát doprostřed papíru náhodnej úsek mých myšlenek. Všechno to muselo mít jasnej začátek, někdy i obsah a názvy kapitol. Muselo to být zkrátka dokonalý. Jenomže než jsem se dostala přes tohle všechno, dávno jsem zapomněla ten vymyšlený prostředek, začátek byl nucený a konec to nemělo vůbec. Buď jsem v hlavě měla všechno a nebo zase nic. Když tam bylo všechno, stejně jsem nic nenapsala. Nedokázala jsem vstřebat ten šílenej nápor informací a formulovat všechno do vět. Napsala jsem dva řádky, jenomže potom mě napadlo něco zase úplně jinýho, celá další zápletka a úplně jinej příběh. Jiný postavy, jiný místo děje. Celý jsem to přeškrtala a začala psát na novo. Ve finále se ale jenom opakoval předchozí příběh, až na drobnou změnu. Většinou mi došly nervy. Zůstal mi počmáranej papír a hlava plná myšlenek, které jsem stejně nedokázala přenést na papír. Snažila jsem se. Když jsem v hlavě neměla nic, šlo to. Něco jsem napsala, ale bylo to tak moc nucený, že se to stejně nedalo číst.
Nucený psaní je to nejhorší psaní. Dlouho jsem si všímala, že v něčem je ta jiskra, něco co mě nutí číst dál. Ale řekl mi to až týpek, který seděl na zemi před klubem. On vevnitř neměl kamarády a já s těma svýma zase nechtěla být. Lidi vycítí, že nevěříte tomu o čem píšete. To je nejdůležitější. Věřit tomu. Jenomže, co když se všechny ty sračky v mojí hlavě stanou reálný? Smutně se na mě podíval. Nic mi neřekl. Nebylo co.