karty v peněžence

Na nádraží mě jednou zastavil pán s tím, že prodává nějaký knihy o seberealizaci. Podle něj jsem vypadala jako někdo, kdo ji potřebuje. Prý ze mě cítil, že ta kniha je přesně pro lidi jako jsem já. Smála sem se tomu s ním, ruku na srdce, taky bych říkala sračky, kdybych to potřebovala prodat. Jedinej krok k seberealizaci kterej sem kdy udělala bylo to, že jsem si z podprsenek vytáhla vycpávky. Jednu tu knížku sem si prolistovala, na jednu stranu v tom byla zvědavost a na druhou to byl aspoň způsob jak vyhnout jeho pohledu. A navíc mi tramvaj jela až za dvanáct minut. Zahlédla sem v textu pár jmen bohů z hinduismu, ale on mi na moji otázku odpověděl, že to s hinduismem nemá absolutně žádnou souvislost. Čistá seberealizace. S tím sem mu knížku vrátila a chtěla odejit, típnout někde cigáro a zapálit další. Nebylo to tak lehký, začal mi vykládat že dřív taky kouřil. Potom ze dne na den přestal a z ušetřených peněz si koupil letenku do Indie. Byl tam tři měsíce. Nadechuju se, musím od něj pryč. Jak může někdo být tak dlouho v Indii a neznat ani debilní Trimúrti. Nakonec mi dal svojí vizitku a řekl, že kdybych chtěla dělat něco se svojí hlavou, mám se mu ozvat. Tu vizitku mám v peněžence už nějakou dobu. Nikdy je nevyhazuju. Už sem si jich pár nasbírala. Jednou mi ji dal pán ve vlaku, psala sem si nějaký hlouposti do sešitu a on se ptal co píšu. Bylo mi čtrnáct a muselo to být strašný, ale jemu se to líbilo. Dal mi přečíst to co napsal on a vyjmenoval mi jména knih, které vydal. Chtěl tenkrát abych mu zavolala, nasliboval mi že mi pomůže dát něco dohromady. Já jemu zase naslibovala, že se ozvu. Nikdy jsem tu vizitku už nevytáhla. Nerada vídám lidi znova. Hlavně když to jsou lidé, které jsem měla vidět jen jednou.
 Poslední dobou je všechno víc barevnější, možná to je tím krásným nebem, který tak moc miluju. Fialkama v trávě a narcisama v květináčích. A nebo mi zabraly její prášky. Beru je tak často, že bych se tomu ani nedivila. A když mi je nejhůř, čtu si můj dopis pro tebe. Nosím ho pořád sebou v tý malý kapsičce na tampony. Obojí totiž patří na stejný místo. Do píči.
 Zase sedím na nádraží, na tý poslední lavičce. Ta nejvíc vzadu. Všechno většinou končí na nádraží. Je to takovej můj střed událostí a jestli sem tam nebyla ráno, tak počítej s tím, že tu budu večer. Je pozdě, jsem tu už jen já a kluk, co se mě snaží podělat o zapalovač. Nechci už nad něčím ani uvažovat, dělám jen věci o kterých vím, že by je Adéla udělala. Že bych je já udělala. Sedám si do tureckého sedu, batoh si dávam před sebe a objímám ho rukama. Vypadám jako balíček, chtěla bych být balíček. Každý balík totiž někam patří. Někomu patří. Někdo ho vyzvedne a vezme domu. Když jsem byla malá, chtěla jsem psát knížky a zpívat. Jenomže zpívat neumím a píšu tak, že se v tom topím. Odjíždí další vlak, ten kluk odjel. Jsem tu sama.
Mám trochu zvláštní pocit a dokola si opakuju v hlavě, že nic z toho není zvláštní.
Ta tma, nádraží, koleje a špína.

 Já jsem zvláštní.