kolotoč

09.06.2019

Už jsem mohla být na cestě domů. Jenomže jak často se asi ještě ocitnu v prázdném bytě, u stolu s kostičkovaným ubrusem, ze kterého mi sklouzávají lokty když tohle píšu. V cizím bytě. Prostě si jen otevřít notebook v klíně a dát si nohu nahoru. Na ten ubrus. Pouštím si písníčku kterou nesnáším, protože miluju tuhle chvíli. Nějak to musím vyrovnávat, nebo se to začne pomocí vesmírných zákonů (na jejichž fungování jsem stále nedokázala přijít) vyrovnávat samo. Včera touhle dobou jsem seděla na špinavé zemi a zítra touhle dobou zase budu. Seděla naproti mně a chtěla odpovědi. Uhýbala jsem pohledem. Jak můžeš chtít odpovědi od někoho, kdo doteď nečetl zadání? Četla jsem ho, párkrát jsem to zkusila, ale bylo to jako jít v páté třídě na hodinu ruštiny bez svojí učebnice. Koukala jsem na ta písmenka přes rameno svých spolužáků a snažila se azbuku přelouskat, ale nešlo to. Neměli nad řádky totiž napsanou tu výslovnost, kterou jsem měla já ve svojí učebnici. A tak jsem tam seděla, snažila se roztomile rozhlížet okolo a doufala, že mě nevyvolá učitelka na čtení. Bylo to totiž něco, co už jsem měla mít dávno zvládnutý. Ale neměla. A pocit, že někdo příjde na věc, která je vlastně tak očividná a snadno zpozorovatelná mě dusila každou minutu dokud nezazvonilo. Ale snažila jsem se. A snažila jsem se snažit i včera, ale přesto že sem seděla na zemi, s nohama v tureckém sedu jsem cítila jak se mi hrne krev do hlavy. Začernilo se mi před očima a já si vzpomněla na tu bolest, kterou jsem cítila naposledy. Na to, jak jsem mluvila s tebou a najednou mi přeplo a já rozmlátila ten talíř, který sem držela v ruce o linku. Na to jak jsem seděla u střepů s vědomím, že kuli mě nenávidíš i ty sebe. Posbírala jsem největší kusy talíře, které byly po celé místnosti. Musela sem odejít beze slova, za rohem jsem se rozbrečela a nedokázala si představit, že bych se někdy měla vrátit. Snažím se ten pocit zapomenout, ale řeže do mě stejně jako jeden z těch střepů, který jsem přes slzy v očích chytla na blbém místě. Nemohla jsem tam být, ale teď můžu být tady. Lednice je poloprázdná, ale já nejsem náročná a ze zbytků jídla si dělám svačinku. Oběd. Vrátí se až zítra. Mohla bych zůstat i na večeři a ráno se tu nasnídat. Jenomže já se chci vrátit.
Za okny tramvaje vidím tolik nádherných míst, a snažím se zapamatovat si názvy zastávek. Doufám, že někdy najdu někoho, koho tam budu bez výčitek vzít. Výčitky z toho že podvádím sama sebe, ale ve skutečnosti to je metafora a já se bojím že i to místo bude mít člověka, kterého vezmu s sebou radši než mě. Nemožný se stává možným a já sem zase překvapená. Vždycky si říkám, že už to dál zajít nemůže, jenomže minulej pátek jsem zase bloudila Prahou s hlavou dlaních a přes ramena měla její ruce. Druhej den to bylo naopak. V tramvaji všichni vystoupili a na zastávce seděla sjetá holka. Řekla nám, že čeká na bus kterej asi nejede. Jasně že nejel, protože čekala na jiný zastávce. Chtěla jsem jí tam odvést, protože šla na stejnej autobus co my. Dokonce jsem jí to ukázala v idosu i na mapách. Přísahala jsem na svojí smrt, ale ona stejně nešla. Nechtěla.
Moc jsme to nechápaly, ale později mi došlo jak zkurvená situace to byla. Seděla kousek od svojí zastávky a čekala na něco, co se nikdy nestane. Co já vim, mohla tam sedět až do pěti do rána, kdy přestaly jezdit noční busy a všechno jen kuli tomu, že nevěřila tomu, že by to mohlo být jinak než jak s tím ona sama počítala. Šílený, takže jak máš pomoct někomu kdo nechce? Kdo nevěří?
Zapálila jsem cígo o který jsem ji stáhla a za dvě hodiny vstávala do práce. Celej ten den byl rozmazanej, ve vlaku jsem nachvilku zavřela oči a ocitla jsem se uprostřed zápletky, která byla tak moc jasná, strašně dávala smysl a všechno bylo růžový. Když jsem oči otevřela, už jsem si nedokázala vybavit, o co tam šlo. Rozplynulo se to stejně rychle jako tenkrát bylo z večera ráno.
Večer ten den začal dávat smysl, už nebyl tak vyblitej ale barvy začaly bejt jasný a přestaly být rozpitý po celým obraze. Jenomže v tu chvíli, jsem usnula. Usnula jsem a probudila jsem se až ráno. Rozpitý to nebylo, ale smysl to nedávalo. Je to akorát další z mnoha kolotočů... Pořád se točí. Možná, že to je ten správnej směr,
a nebo jsem ztracená navždy.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky