návštěva
Říkám si, že to zvládnu. Ale nejde to. S každým trhnutím
je to horší. Okolo mě je tma. Jsem vážně
unavená, ráda bych spala. Ale nemůžu. Nedovolím si to. Snažím se sama sebe
přimět abych udržela otevřené oči, ale zároveň bych udělala cokoliv pro hodinu
spánku. Nemám na to nervy, takže když se začnou zavírat prostě je nechám. Vnímám
jen to, jak pomalu usínám a přeju si, aby to bylo na dýl. Cítím jak všechno
okolo mě upadá a najednou je jen klid. Jediné co slyším je ticho a hluk
zároveň. Hučí mi v uších. Doprdele, doprdele. Utichlo všechno, všechno
kromě mě a zároveň všechno včetně mě.
Mám pocit, že zase nejsem sama. Tak jo,
zase se to stalo. Dřív jsem to zvládala, dělo se to skoro každou noc. Jenomže
teď jsem byla pár měsíců bez to a jsem na úplném začátku. Jako bych vůbec nevěděla
co mám dělat. Vážně nevím. Snažím se nadechnout, mám ten pocit že křičím, ale
nic neslyším. Dobrý, ještě párkrát. Cítím, že mi ruka visí přes okraj postele a
tak moc ji chci zvednout nahoru, do bezpečí. Ale nejde to, neposlouchá mě.
Panikařím čím dál tím víc, protože to nejde. Nedokážu se probudit.
Trhnutí. Rozhlížím se. V pohodě, nikdo tady není. Přemýšlím nad věcmi,
které by mě mohly uklidnit i nad tím co se právě děje. Jsou dvě ráno. Tohle se
děje už od půlnoci, jenomže to je pořád horší. Už nemám sílu probouzet se a tak
přemýšlím o tom, že v tom prostě zůstanu. Lehnu si zády ke dveřím a zády
k tomu prázdnému prostoru celýho pokoje. Jo, zůstanu v tom, nemůže to
trvat pořád. Zavírám oči. Propadám se, ale nehýbu. Hodně jsem o tom četla, ale
pořád jsem to ještě uplně nedokázala chápat. Nejvíc se mi líbilo to vysvětlení,
že paralýza je parazit z jiné dimenze, který mi sedí na hrudi. Nemusím ho
vidět ani cítit. Ale prožívám ho. Vím, že tady někde je. Taky vím, že čím víc
budu panikařit, tím větší bude mít sílu a bude spokojenější. Čím víc se ho budu
bát, bude se vracet a bude to jen horší. Takže se z toho snažim udělat
kámošku. Představuju si to jako hodně velkou sovu, která sama potřebuje pomoct
a snaží se to najít u mě. Děkuju ji za to, že přišla, oslovuju jí kámo, abych
alespoň trochu obelhala svůj mozek a prosím ji, aby zas šla. Ale ona nechce. A
tak si zase hrajeme.
Slyším hroznej šum, jako kdyby mi kousek od hlavy měl
projíždět vlak, ale nic nevidím. Nehýbu se. Nejsem nikde. Jenom vím, že mu
musím pomoct. On mě potřebuje. Někdo je blízko toho vlaku. Snažím se běžet,
jenomže to mi moc nejde ani když zrovna nejsem uvězněná mým vlastním tělem.
Nestihnu to. Snažím se probudit a jediné co cítím je bezmoc. Vlak už odjel. Teď
je ticho a jediný co, to prázdno. Zoufalost a panika. Umřel kuli mně. Teď se
snažím, všechna síla kterou v sobě mám na následující měsíc padá na to,
abych dokázala promluvit. Aby z mojí pusy vyšel jakýkoliv zvuk a dostal mě
pryč z toho mezi světa. Nemůžu tady být. A tak se probouzím, sedám si na
posteli a lehám si obličejem k prázdnému prostoru v celém pokoji.
Dávám si pozor, aby mi přes okraj postele nesklouzla ruka, tohle už jsem
zažila, znova ne. Rozsvítila bych, ale potom by to bylo všechno ještě tmavější,
když bych znova zhasla. Moje oči jsou teď na tmu zvyklý, vidím že tu nikdo
není.
Ale je. Vyšel zpoza rohu, který sem
ve svým pokoji nikdy dřív ani neviděla. Nemluví ke mně, jen tak chodí. Odvracím
pohled. Je to on. Ten, komu jsem nepomohla u toho vlaku. Chce si promluvit, ale
já nemůžu. Dneska nemluvím, moje tělo mě neposlouchá. Chodí okolo mě a já
přistihuju sama sebe, jak si v hlavě vytvářím další hrozný věci. Podvědomě
ho přesunuju ještě blíž k sobě a snažím se donutit pohnout. Na jednu stránku tyhle noci mají něco do sebe,
v jeden čas jsem se v tom dost vyžívala. Konečně, vzpomínám si. Prsty
na nohou. Svaly v obličeji. Tak se přece můžu probudit. Zkouším to, až se
dostane ke mně už tady nechci být. Nepamatuju si ani jeho obličej, ani jeho
hlas, ani věci co mi říkal. Jen ten pocit.
Nevím jak jsem tu noc usnula a nevím, kolikrát jsem sebou ještě musela trhnout,
abych se dostala pryč ze světa, který jsem vytvořila sama pro sebe. A jak ostatní odměňují sami sebe?
Všechno je fajn. Zvláštní, ale fajn. A potom, v průběhu dne, se mi to
pomalu začne vybavovat. Někdy už v tý chvíli, kdy se mě ráno zeptáš, jak
jsem se vyspala. Někdy až okolo oběda, protože z tolika lidí okolo mě
dostanu podobnej pocit paniky, který jsem měla v noci.
Ale někdy si vzpomenu až večer, když usínám. To maličký škubnutí ruky, předtím
než doopravdy usnu. Až teď jsem pochopila, co to bylo. Ale to je v pohodě.
Na vstřebaní tohohle všeho mám celou noc.
Tuhle noc.