nedopsaný stránky

Vždycky mě udělají nejšťastnější ta rozhodnutí, které od začátku zavrhuju a vnímám je jako to nejhorší co může vůbec přijít. V hlavě mám jako ideál krásy už pár let nastavené dlouhé vlasy. Říkám si, že pokud nebudu mít vlasy dorostlé do určité délky, nemůžu sama sebe považovat za krásnou. Takže se snažím co nejvíc podpořit růst vlasů, žeru různý doplňky stravy a střídám to ob měsíc, používám různý tonika, který stojej spoustu peněz a na netu maj přímo skvělý recenze, ale vlastně nic z toho. Nic z toho nijak nezabírá, ale aspoň vím, že jsem udělala všechno. Stejně jako když jsem seděla na tý špinavý zemi, v šatně na podlaze, opřená zády o dveře a snažila jsem se nadechnout. Měla jsem hlavu mezi stehnama a nehtama na rukou jsem si rozškrábala kůži na pažích. Ptali se co je. Co se jako kurva děje. Chtěli po mně slyšet vysvětlení ve chvíli, kdy jsem sama ani nechápala co mám vysvětlovat. Potřebovala jsem se v tý šatně zamknout a nikdy z ní neodejít. Její hlas mě přiváděl k šílenství, ale nepřestala. Nedivím se jí. Být na jejím místě, vyhoním si nad tou malou holkou v rohu svoje imaginární péro.
''Hlava je unavená,'' bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Koukali na mě se soucitem, hlavně on. Říkal mi, že všechno bude v pohodě. Celý ráno jsem čekala, kdy se něco takového stane a upřímně, i přes to do jak velkých rozměrů to nakonec vyrostlo jsem si gratulovala, že jsem to vydřzěla tak dlouho. Tři hodiny. Byla jsem dneska taková snadná kořist a rozhodně něco, čím bych se nechlubila ani já pár let zpět. Někdy jsi ve špatnou chvíli na špatným místě. Nevím, jestli jsem to byla já nebo oni.
"Všechno bude v pohodě, notak."
Když jsme se viděli znova, seřval mě. Byl z toho akorát další kruh a další slzy, ale už se to obešlo bez kapesníků od krve. Ale hlava byla unavená, udělala jsem všechno. Moje všechno bylo málo, takže jsem to musela udělat. Ostříhala jsem si vlasy. V té chvíli kdy se zeptala, mi to vůbec nepřišlo jako dobrý nápad. Ale poslední dobou nemám moc štěstí na to, abych v čas rozlišila dobrý a špatný rozhodnutí, takže jsem naschvál zvolila protiklad toho, co se mi zdálo dobrý. A tak sem jí řekla ať si dělá co chce. I přesto, že se chystala udělat něco, co absolutně podkopávalo všechny ty ideály, které mám nastavené v hlavě a vlastně i mě samotnou. Nějakým způsobem mě to ale uklidnilo. Chtěla jsem to zlomit. Chtěla jsem zlomit sebe, ale nevěděla jsem jak. Tohle byla alespoň cesta, jak řešit trochu jiný věci. A tak jsem všechny ty věci později dala do krabice od bot, dala jsem ji mezi ostatní a jako kdyby se nic nestalo, jsem začala číst novou knížku. A stalo se vůbec něco?
Pár dní jsem běhala okolo stanu jen v dlouhém triku , trhala jsem kytky, sedala jsem v trávě a hrála karetní hry s holkama, které jsem poznala ten večer. Flákala jsem se tak moc daleko od domova, přestože jsem v peněžence měla osmnáct korun a zapomněla jsem si nabíječku na telefon. Stejně jsem na něm ani neměla signál a už nebylo komu volat. Byla jsem šťastná, v těhle chvílích vážně jo. Chtěla jsem o tom napsat. V batohu nosím pořád sešit, kterej jsem jednou vzala ze stánku na akci, kde jsem obsluhovala. Bylo okolo toho hrozný sraní, strašně jsem se bála, že mě někdo uvidí. No a nakonec, když akce skončila a ten stánek se začal balit, přišel za náma číšníkama ten manažer, jehož byl ten stánek. Řekl nám, že nerozdal všechny ty reklamní věci, které si přivezl a že byl spokojený s naší prací, takže si můžeme rozebrat to, co mu zbylo. Mezi tyhle věci spadal i ten pitomej deník a já si mohla vzít třeba dva, ale neudělala jsem to. Hryzalo mě svědomí. Teď bych si vzala klidně tři, protože mě už nemá co hryzat. A taky proto, že je ten sešit skvělej. Je v pevných deskách a na boku má připevněnou propisku, která krásně píše. Když teda víš, co napsat. Snažila jsem se ze své hlavy vymlátit cokoliv, co by dokázalo popsat to, jak moc čistá a šťastná se cítím. Ale vždycky z toho vyšla hrozná sračka, popsaná půlka stránky. Text, kterej nedával smysl. Nulovej zájem a smysl to nemělo vůbec. Takže jsem prostě psala, jen pro sebe. Popsala sem půl deníku, kterej nikdo nikdy číst nebude. Šlo mi jen o to, dostat ze sebe ten nápor štěstí, kterej jsem nedokázala vnímat. Nijak jsem nic z toho neupravovala, pokud jsem uprostřed věty ztratila nit, prostě jsem ji přeskočila. Další řádek. Nikoho to stejně zajímat nebude, jen mě. A to jak mi je, je jenom kvůli mně.
Díky mně,
konečně.