předtím

Občas se to snažím dělat. Je to takovej můj zlozvyk, za kterej se na sebe zlobím nejvíc. Když poslouchám ty písničky, co jsem poslouchala dřív. Občas si obléknu doma oblečení, který jsem nosila dřív. Snažím se dát vlasy tak, jako jsem je nosila dřív a snažím se být tím, kým jsem byla dřív. Chybí mi holka, která tady už pár let není a já nedokážu najít zalíbení v tý nový. Vážně už pár let, což není vůbec dobrý. Ale všechno to je zase takovej koloběh, takže mě utěšuje to, že za pár let se budu milovat takovou, jaká jsem byla, budu se obdivovat a bude mi líto, že se do téhle doby nemůžu vrátit. Budu se snažit být taková jaká jsem přesně v tuhle chvilku, přestože teď je mi na umření. Prosím o konec a zároveň bych si dala druhý kolo. Snažím se říkat i ty stejný slova, ale jako by to nemělo význam bez těch lidí, kterým patřily. Takže se omlouvám, že se vždycky tak zaseknu a nepamatuju si o čem jsme mluvily, ale asi jsem řekla frázi, o které jsem před pár lety slíbila sama sobě, že ji znova už neřeknu. Jenomže jsem na ni zapomněla, úplně se mi to vypařilo a teď se mi to všechno vrátilo třikrát víc. Nevím co bolí víc, jestli to, že jsem zapomněla na něco tak důležitýho a vzpomněla si na to až teď, nebo to, že ty si nevzpomeneš už nikdy. Jsou to ty časy, kdy jsme chodily na hnusný místa, bavily jsme se s hnusnýma lidma a dělaly hnusný věci, ale svým způsobem to bylo krásný. A takhle je to pořád. Pořád si říkám, abych nepsala tolik o spaní, o minulosti a o tobě. Ale moc to nejde. Snažím se to najít znova, jenomže když něco hledám, nikdy to nenajdu. Najdeš to až když to přestaneš hledat. To zní jako hrozný moudro, ale zároveň sračka. Já když něco přestanu hledat, brzo na to zapomenu a už to nenajdu nikdy. Nebo si vzpomenu za pár let, když to na mě vypadne z přeplněný poličky. A až potom mi dojde, jak moc nedůležitá věc to byla. Jenomže já nemám pár let, nevydržím to tu bez tebe už ani měsíc a sebe nenajdu nikdy. Snažila jsem se sama sebe najít tak kýčovitě, že jsem se ztratila dvakrát tolik. Nedávno jsem se ocitla v celkem zajímavý situaci, seděla jsem nad pivem s holkou, kterou jsem znala půl hodiny. Já na tohle nejsem, jenomže ty si musela na bus. A tak jsme zůstaly samy. Nedokážu říct, o čem to bylo. V jednu chvíli se mě zeptala, jestli chci poznat všechny. Seděla naproti mně a najednou kompletně změnila hlas, změnila i způsob jakým seděla a výraz v obličeji. Podala mi ruku a řekla jméno. Postupně mě nechala prokousat se všema. Až na to malý dítě. To prej nemluví, jen brečí. Bylo jich sedm. Sedm lidí, se kterýma jsem během hodiny vedla rozhovory na odlišná témata a i oni měli na všechno rozdílný názor. Když se vrátila zpět, řekla že si tu musí vzít prášek. Je jí blbě. V tuhle chvíli to začalo být hodně divný. Myslela jsem na to, jak musí mít težkej den, když si tohle řekne každá její osobnost. Každá osobnost si vezme prášek. Někdo si může vzít dva a nebo tři. Vlastně se může dost dobře omylem zabít. Měla s sebou deníček, do kterýho si píše myšlenky jednotlivých lidí. Má ho rozdělenej na úseky, takže to prostě vypadá jako deníčky několika lidí. V jedný části byly samolepky s motýlama a srdíčka, v další básně a zahlédla jsem stránky, které byly protržené od toho, jak silně do nich zarývala propisku a přejížděla sem a tam. Záchvaty. Když řekla název prášků co si bere, došlo mi že to jsou ty po kterých mi je blbě. Zkurvený utlumováky, který když se smíchají s alkoholem jsou peklo. Ale co, platila jsem jí pivo, takže by mi to měla nějak vrátit. Dává mi dva a přesně ve chvíli, kdy je polykám oba se mě zeptá, jestli si nechci vzít jen půlku jednoho. Tak zase příště. Musím už jít, teď chci být sama. Jedu domů, strašně nesmyslnou trasou, moc se nedokážu ovládat a ani si už nevšímám těch pohledů. Přejela sem pár zastávek a nechala si ujet pár vlaků. Celou cestu jsem jela zamčená na záchodě a plakala. A tohle jsou přesně ty chvíle, který bych fakt moc ráda vymazala a dělala že se nestaly. A potom, s odstupem času se usměju a řeknu si, že to bylo vlastně docela fajn, zkurvená prdel. Asi to párkrát někomu převyprávím a budu na to vzpomínat jako na zlatý časy.
Tak proč jsem v tu chvíli brečela?