půlka cigarety

Nohy mám křivý a hubený. Ne z mého pohledu. Mně přijdou jen křivý. Nepřijdou mi až tak hubený, jako jsou na některých fotkách. Vlastně se celkově občas na fotkách nepoznávám. Říkám si, že to přece nemůžu být já, nejsem doopravdy takhle malá a tak strašně vysoký čelo přece taky nemám. Aby to nevyznělo blbě, já se fotím ráda. Mám ráda, když jsem se správnýma lidma, který na mě mají takový zvláštní uvolňující vliv, kdy se dokážu uvolnit, takže na fotkách nevypadám až tak zkurveně křečovitě a zakřiknutě. A hlavně mrtvě. S takovýma lidma vznikají fotky, co po dvou flaškách vína, ale asi o něco míň rozmazaný a já nevypadám jako dítě co žije na ulici.
Foť jen na můj telefon, notak, buď dobrej kámoš, nafoť mi dvěstě fotek, který vypadaj skoro stejně a hlídej to pozadí, ať to není pořád to samý dokola, dík. Teď můžeš jít, nech mě prohlídnout všechny fotky a jestli si do večera nezměním profilovku a nepřidám fotku na instagram, asi brečím zabalená v dece v posteli, protože to zase dopadlo úplně jinak než jsem čekala a moje naděje, že mě spasí pár hezkých fotek v galerii se zase úplně vytratila a vzala s sebou ještě něco dalšího, a já jsem teď vážně mimo. Znova jsem umřela, kvůli píčovině, která se prohloubila do neskutečných rozměrů, a věř mi, že ani já sama teď nevím proč pláču, proč si trhám vlasy a proč mám poznámky plné řádků, které by on nikdy neměl číst.
Je to celý komplikovaný, a vím, že to říkají lidi co o problému nechtějí mluvit. Já jen zrovna nevím o čem z toho všeho co mám v hlavě bych chtěla mluvit, tak to neber špatně, radši změníme téma.
Seděla jsem ve třídě se sluchátkama v uších, když jsem napsala tohle. Všichni ti lidi okolo mě vypadali daleko líp, když mi k tomu hrála hudba. Seděla jsem na židli a zády jsem byla opřená o zeď. Psala jsem si dozadu jednoho z mnoha sešitů na učení, kam jsem zapisovala všechno až na učení. Nechtěla jsem, aby někdo viděl co píšu. Sešit jsem měla podložený učebnicí matiky a za poslední dobu to bylo to nejlepší, k čemu jsem ji využila. Před rokem si na ní jeden kluk balil brko, byli jsme tenkrát u mě doma a já ho viděla poprvé, vlastně si moc nepamatuju kde jsem k němu přišla a co jsem tenkrát řekla mámě. Další přátelství na hodinu. Odvedla jsem ho na nádraží a nechala mu půlku cigára za pusu na čelo. Když jsem ho potkala o půl roku později ve městě, dělali jsme že se nevidíme. Šli jsme naproti sobě, a to nejbizardnější na tom bylo to, že jsme oba šli sami. Jak moc těžký bylo říct debilní čau nebo se aspoň usmát? Dlouho jsem ho proklínala, ale potom jsem si snažila představit, jak bych na jeho pozdrav reagovala. Vyšla by z toho akorát další negativní energie a je dost možný, že si mě jen nevybavil, nespojil si to. A nebo se o týden později večer u televize z ničeho nic plácl do čela a nahlas zařval, protože si to konečně dal dohromady. Proč ta čubka tak blbě čuměla a proč mu byla tak povědomá. Snažila jsem se mu to nevyčítat, přece není jeho chyba, že si pamatuju každýho člověka, kterej mi kdy dal něco ze sebe. U něj to byla právě ta skvělá hudba, co mi v tu chvíli hrála ve sluchátkách. Já mu nedala nic. Nic kvůli čemu by si mě mohl pamatovat. Až na tu půlku cigára, teď bych mu dala i celý, kdybych u sebe nějaký měla. Bohužel nemám cíga, ale po dlouhý době mám sebe. Jenomže sebe bych mu nikdy nedala, a tak je asi dobře, že mě nepoznal.