půlka cigarety
Nohy mám křivý a hubený. Ne z mého pohledu. Mně přijdou
jen křivý. Nepřijdou mi až tak hubený, jako jsou na některých fotkách. Vlastně
se celkově občas na fotkách nepoznávám. Říkám si, že to přece nemůžu být já,
nejsem doopravdy takhle malá a tak strašně vysoký čelo přece taky nemám. Aby to
nevyznělo blbě, já se fotím ráda. Mám ráda, když jsem se správnýma lidma, který
na mě mají takový zvláštní uvolňující vliv, kdy se dokážu uvolnit, takže na
fotkách nevypadám až tak zkurveně křečovitě a zakřiknutě. A hlavně mrtvě. S takovýma
lidma vznikají fotky, co po dvou flaškách vína, ale asi o něco míň rozmazaný a
já nevypadám jako dítě co žije na ulici.
Foť jen na můj telefon, notak, buď dobrej kámoš, nafoť mi dvěstě fotek, který
vypadaj skoro stejně a hlídej to pozadí, ať to není pořád to samý dokola, dík.
Teď můžeš jít, nech mě prohlídnout všechny fotky a jestli si do večera nezměním
profilovku a nepřidám fotku na instagram, asi brečím zabalená v dece v posteli,
protože to zase dopadlo úplně jinak než jsem čekala a moje naděje, že mě spasí
pár hezkých fotek v galerii se zase úplně vytratila a vzala s sebou ještě
něco dalšího, a já jsem teď vážně mimo. Znova jsem umřela, kvůli píčovině,
která se prohloubila do neskutečných rozměrů, a věř mi, že ani já sama teď
nevím proč pláču, proč si trhám vlasy a proč mám poznámky plné řádků, které by
on nikdy neměl číst.
Je to celý komplikovaný, a vím, že to říkají lidi co o problému nechtějí
mluvit. Já jen zrovna nevím o čem z toho všeho co mám v hlavě bych
chtěla mluvit, tak to neber špatně, radši změníme téma.
Seděla jsem ve třídě se sluchátkama v uších, když jsem napsala tohle. Všichni
ti lidi okolo mě vypadali daleko líp, když mi k tomu hrála hudba. Seděla
jsem na židli a zády jsem byla opřená o zeď. Psala jsem si dozadu jednoho z mnoha
sešitů na učení, kam jsem zapisovala všechno až na učení. Nechtěla jsem, aby
někdo viděl co píšu. Sešit jsem měla podložený učebnicí matiky a za poslední
dobu to bylo to nejlepší, k čemu jsem ji využila. Před rokem si na ní
jeden kluk balil brko, byli jsme tenkrát u mě doma a já ho viděla poprvé,
vlastně si moc nepamatuju kde jsem k němu přišla a co jsem tenkrát řekla
mámě. Další přátelství na hodinu. Odvedla jsem ho na nádraží a nechala mu půlku
cigára za pusu na čelo. Když jsem ho potkala o půl roku později ve městě, dělali
jsme že se nevidíme. Šli jsme naproti sobě, a to nejbizardnější na tom bylo to,
že jsme oba šli sami. Jak moc těžký bylo říct debilní čau nebo se aspoň usmát?
Dlouho jsem ho proklínala, ale potom jsem si snažila představit, jak bych na
jeho pozdrav reagovala. Vyšla by z toho akorát další negativní energie a
je dost možný, že si mě jen nevybavil, nespojil si to. A nebo se o týden
později večer u televize z ničeho nic plácl do čela a nahlas zařval,
protože si to konečně dal dohromady. Proč ta čubka tak blbě čuměla a proč mu
byla tak povědomá. Snažila jsem se mu to nevyčítat, přece není jeho chyba, že
si pamatuju každýho člověka, kterej mi kdy dal něco ze sebe. U něj to byla
právě ta skvělá hudba, co mi v tu chvíli hrála ve sluchátkách. Já mu
nedala nic. Nic kvůli čemu by si mě mohl pamatovat. Až na tu půlku cigára, teď
bych mu dala i celý, kdybych u sebe nějaký měla. Bohužel nemám cíga, ale po
dlouhý době mám sebe. Jenomže sebe bych mu nikdy nedala, a tak je asi dobře, že
mě nepoznal.