rána

19.02.2019

Rozhlížela jsem se okolo, nepoznávala jsem to tam. Po odhaleným břichu mi bloudily ruce, možná že jsem ještě pořád byla dost zmatená z předchozí noci, z lidí a z toho co se všechno stalo. Z toho co všechno se posralo. Zavřela jsem oči, chtěla jsem ať to zmizí. Zpívám si v hlavě pomalou písničku, kterou jsem si právě vymyslela. Chtěla bych se přenést na úplně jiné místo, být teď sama ve svém pokoji a zapsat si slova, která mi bloudí po rozumu. Možná to je kocovina a možná dojezd, ale připadají mi neobyčejně krásný. To jak spolu ta slova zní. Snažím se to zapamatovat, zapamatovat si slova, která skládám do vět. Snažila jsem se to opakovat v hlavě tolikrát, abych se to naučila zpaměti. Ale pamatuju si ten pocit. Pokaždé, když jsem to zopakovala jako by zmizel střípek z té krásné části a zůstalo mi zase jen to, od čeho jsem se snažila utéct. Moje hlava vůbec nebyla na mojí straně. Dávala mi náležitě sežrat, že jsem to zase udělala. Snažila jsem si opakovat, že je to v pohodě. Že já jsem v pohodě. Nalhávala jsem si, že o nic nejde. Jako by o nic nešlo. Jako by se vlastně nic nestalo. Jako bych se vlastně nevzbudila v cizím bytě. Přešla jsem pár rozhovorů v mojí hlavě s hlasy, které jsem ještě neznala. Očividně jsou v mojí hlavě jen chvilku, jsou tu kratší dobu než já. Proč jsem je poslouchala? Otevřela jsem oči znovu, a tentokrát jsem je chtěla nechat otevřený o něco dýl. Ulevilo se mi při zjištění, že ty ruce, které po mně přejížděly patřily dívce. Pobaveně se na mě dívala a nepřestávala mě hladit. Chtěla jsem na ní zařvat aby mě nechala být. Tak strašně jsem chtěla odejít. Potřebovala jsem se zavřít na záchodě a projet si telefon. Fotky a zprávy.Možná se rozbrečet a začít vyčítat svým kamarádům, že mě nikdy nedokážou pohlídat. Jenomže to jsem nemohla. Nemohla jsem udělat absolutně nic z toho co jsem chtěla. Můj cíl bylo zjistit, jestli sem jí brečela na rameni nebo rozbila půlku bytu. Necítila jsem žádnou bolest, ani na polštáři nebyly krvavé fleky, tak se to možná obešlo bez vyčítání. Konečně dala pryč ruku z mého břicha, ale pořád nevypadala, že by o něčem chtěla mluvit. Napadlo mě, že je to jedna z těch, co se snaží ulehčit tyhle trapný rána a omylem je dělá ještě trapnější. Po stěně jsem viděla vylepené nápisy o zákazu kouření a na nočním stolku plný popelník. Vedle něj cigarety. Byly to práskací elemka, ale tohle ráno už samo o sobě bylo těžký. Kdyby tam leželi camelky bylo by to ještě divnější. Podívala jsem se na ní a pohledem se dovolila. Nevypadala, že by souhlasila ale ani nevypadala naštvaně, když jsem si zasunula cigaretu mezi rty. Její pohled šel pozpátku. Vlastně to tu celý bylo naruby. Celá tahle ranní situace mi připadala jen jako další výmysl mojí hlavy, takže jsem to ani nemohla brát zas tak vážně. Začala jsem se rozhlížet po místnosti. Naproti posteli byla polička s knížkami. Spočítala jsem je. Z leva a potom i z prava. Bylo jich šestnáct z levé strany a patnáct z pravé. Vážně jsem jí to tenkrát chtěla říct, ale měla pořád ten svůj upřenej pohled a mně bylo jasný, že jsem se přepočítala. Jenomže mi to tak vycházelo dokud jsem nedokouřila cigaretu, a já umírala chutí vědět, který číslo je to pravý. Překonala jsem stud, a poprosila jsem jí aby to spočítala taky. Její pohled se konečně změnil a já vypadala v jejích očích strašně. Malá čubka, vychrtlá, vzbudila jsem se v cizí posteli jen v podprsence a kalhotkách a nedokážu napočítat do dvaceti. Zapálila jsem další cigaretu a začala jsem shánět svoje oblečení. Bylo jich čtrnáct. Je to moje tradice, můj každodenní rituál. Počítám věci, když se vzbudím. Může mi vyjít jen jedno číslo. To číslo potom ovládá celý můj den. Mohla jsem jí říct o tom co mám v hlavě? Nevypadá jako někdo kdo by to zrovna pochopil, ale možná bude chytřejší než já. Smála se, smála se když jsem mluvila i po tom co jsem domluvila. Prosila mě, abych o tom napsala. Když jsem došla ke svojí teorii s číslama, zamračila se. Čekala jsem, až mě konečně vyrazí a já budu moct odejít, ale jen mi zaraženě řekla, že do centra se dostanu tramvají číslo 14. Nepřekvapilo mě to. Utvrdilo mě to v tom, že ten pocit, že to jde všechno opačně je správnej. Bylo to naruby, ta holka byla celá špatně a ten byt se ještě pořád vlnil. V tu chvíli jsem zase zavřela oči. Všechno se to začalo točit. Musela sem se obléct a vypadnout na zastávku, ale byl to špatnej směr. Špatnej týden a nebo rok. Tramvaj číslo 14. nejezdila kvůli výlukám.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky