sebeláska

Je to o té kombinaci barev, která mi na okamžik vyrazí dech. O tom, že se odstín džínové bundy kterou má na sobě tak nádherně hodí k tomu poslednímu proužku co má na ponožkách. Ten co je vidět jenom když si sedne do tureckého sedu. Pochybuju o tom, že si ho všiml ještě někdo kromě mě. Taky to je o tom, jakým způsobem mluví o věcech. To, jak se podívá když řeknu sračku. Když řeknu něco jinýho, než na čem jsme se předtím domluvily. Směje se a už jen tím pohledem nade mnou drží ochrannou ruku. Nikdo nemůže říct nic špatného na mojí osobu. Až na ní. Dokáže mě během dvou minut dostat na studenou podlahu s kolenama pod bradou. A je to o tý nenávisti. Docela blbej vztah, asi trochu průměrnej. Něco co bez problému najde každej kdo se trochu snaží. Já jsem to nenašla, moc jsem se nesnažila a možná proto je to tak moc nesnesitelný. Vztah k sobě samotný. Samozřejmě se to snažím změnit. Kupuju si deníčky v pastelový barvě a propisky, který krásně píšou. Trika s hvězdičkami a šaty s kytičkami. Hodně se mazlím s kočkama a taky ráda sedím v trávě a pletu věnce ze sedmikrásek. Jenomže na to je taky potřeba dobrý místo, sedmikrásky, který jsou dlouhý a ty bílý okvětní listy neopadaj hned jak se toho dotkneš. Jinak to je nahovno a k tomu všemu je tady ještě ten fakt, že čubky jako jsem já nenávidím. Takovejm holkám můžeš vyčítat všechno co tě sere. Ony se omluví, ikdyž vlastně moc nechápou o čem to mluvíš. Taky se až moc často snaží nezranit city druhý strany. Snaží se jemně vymluvit z týhle konverzace a všechno co z toho má vzniknout. Zajímají je víc pocity někoho kdo jim napsal jen za vidinou šukání než jejich vlastní pocity. Zajímavý, ale chtěla bych se vyhnout tomu rozhovoru dál. "To si vážně myslíš že ti píšu jen kůli tomuhle? A proč vlastně, zítra mám volnej byt tak přijď a vyřešíme to." To dává smysl, navíc má doma určitě víno nebo rovnou tvrdej. To je docela náhoda a zároveň příležitost uvést vše na pravou míru. Teď už příjde to nepochopený omlouvání a moje nenávist ke všem okolo.
Když jsem byla malá, dost často jsme jezdili na dovolený někam do přírody. Celej týden jsme chodili po lesích a loukách, proto mám asi tak pevnej vztah k přírodě. Když už mě bolely nohy a nemohla sem jít dál, často sem otravovala tátu aby mě nesl. On mi ale vždycky řekl, že to už vůbec není daleko a ať si v hlavě opakuju, že je to každým krokem blíž a blíž. Naštvalo mě to a schválně jsem nahlas říkala, že každým krokem je to dál a dál. Zopakovala jsem to dvakrát pokaždé co mě poprosil, abych s tím přestala. Chtěla jsem aby si mě všímal.
Teď si lehám pod peřinu, schovávám si obličej a když mi máma opakuje, že je to každý den lepší a lepší, zase si v hlavě říkám svojí verzi. Každý den je to horší a horší, a zopakuju si to dvakrát pokaždé, když se mě moje drahá polovička ve mně snaží umlčet. To je to horší, nehledám pozornost, ale to jak bych se mohla zprotivit sama sobě. Třeba potom odejde. Ale to je právě ta sebe(nenávist)láska, ona nikdy neodejde. Vždycky tu je semnou, i přes to jak moc ji (miluju) nenávidím.
A když slyším kroky, který mě děsí, dám si ruku před pusu. Ne jako herci v těch debilních filmech. Není nic lepšího, než když se schováváš za gaučem v jedný místnosti s někým, kdo ti přišel ublížit, ale na psaní zpráv si nevypneš zvuk. To cením, takhle pevný nervy bych chtěla. Dávám si ruku před pusu, abych se umlčela. Dělám to často, zapomínám ty dokonalý věty, který se pak snažím pod tlakem znovu složit. Bezvýznamně. Ta čára už není svislá, je pěkně křivá a nevypadá tak hezky jako si ji pamatuju. Není pro mě.
To je taková moje sebe(vražda)realizace. Hraju si se slovama jako s prázdnými krabičkami od cigaret. Vypadá to potom krásně, když to toho přidám ten věnec ze sedmikrásek. Nejspíš by mi to připadalo, jako nejvíc zajímavá věc, kterou jsem viděla ten den. Jednou jsem ty kroky vážně slyšela. Zamkla jsem se v pokoji, přestože byly čtyři ráno a já byla sama doma. Slyšela jsem jak za mnou někdo jde. Byly to výčitky.
Často se rozhlížím, hledám pohledem ty domy, byty ve kterých jsem ztratila hlavu. Mám pocit, že kdybych našla ta místa, na kterých jsem bloudila ve stavu, kdy jsem to nebyla já tak se dám do pořádku. Jenomže pravda je taková, že všechny místa jsou mi povědomá, všechny ty úseky vypadají tak stejně. Přistihuju se, že si zapisuju adresu pokaždé, když míjím jakékoliv místo, který ve mně vyvolá ten pocit. Jako by to s tím mělo co dělat a jako by to k něčemu bylo. Nikdy se tam už nevrátím, ten kamarád kamaráda se přestěhoval a stejně to ani nebyl kamarád. Nemluvilo se o něm moc hezky. Celý je to zvláštní a o nenávisti to nebylo. Myslím.
Nebyla jsem tam.