ticho

V místnosti bylo ticho, a já neměla odvahu ani chuť ho přerušit. Byla jsem tady právě proto, že dokážu být ticho. Čas se zastavil, minuta měla snad tisíc vteřin a jedna vteřina trvala sto let. Vzduch, který byl okolo mě, mě kousal do holé kůže a štípal do očí. Když jsem se nadechla zaštíplo to v nose a musela sem se přemáhat abych se nerozkašlala. Bylo to z cigaret, které se od včerejšího večera nevyvětraly, ale neměla jsem pocit, že by to tak bylo špatně. Ten blbej pocit, kterej se mi dostal pod kůži mi začal připadat krásnej. Samozřejmě to mělo svoje kouzlo, které by většina lidí v tomhle okamžiku rozhodně nevidělo. Takhle to je s většinou věcí. Baví mě to, ale stejně jsem ráda, že už jsem pryč. Na zastávce jsem potkala kamarádku, která potkala svýho kamaráda. Prej se znaj přes její kamarádku, ale ona už vlastně není její kamarádka, no znáš to, holky. Tady se mi zatočila hlava, přestože jsem byla na čerstvém vzduchu. Chybělo mi to mlčení. Bylo to bylo matoucí, protože je radši sám s někým, než sám a sám. Já nikdy nejsem sama, našla jsem si docela velkou společnost. V tetováních, které mám po těle jsou uvěznění i lidé, se kterými jsou spojení. Takhle ode mě nikdy neodejdou, ikdyž jsem je už pár měsícu (a nebo let) neviděla. A konečně si můžu nalhávat, že ty hlasy v hlavě patří jim, protože jsou se mnou od teď nějakým podivným způsobem spojeni. A tak se to nakonec nezdá tak špatný, začínám je všechny mít ráda a sebe začínám milovat. Ve sluchátkách mi hrajou šest let starý písničky, a já pořád nedokážu porozumět textu tak detailně, jako bych chtěla. A tak jen dokola mačkám přehrát znova a říkám si, že teď už to vážně budu vnímat od začátku do konce. Ale v polovině písničky si uvědomím, že nevnímám, zase vůbec nevím o čem to je. Bloudím myšlenkama tak daleko, jakmile slyším všechny ty tóny a přemýšlím nad věcma, který jsem zastrčila hodně dozadu v hlavě, proto aby ze mě nevypadly v hospodě po třech pivách nebo v parku po druhým plasťáku. Jenomže když chceš něco udržet v tajnosti před ostatníma, musíš to držet v tajnosti i před sebou. Takže když si náhodou vzpomenu na některou z těhle věcí, cítím se jako když mi někdo šeptá do ucha tajemství, který už jsem někde zaslechla, ale nebyla jsem si jistá jak že to všechno znělo. Což je trochu zvláštní, protože to jsou moje příběhy a věci, které se staly mně, ne nikomu jinému. Tady to začíná všechno znít až moc narušeně, nebo to je jen můj pocit, protože ráda přeháním a baví mě psát. Nedokážu se zastavit, nikdy v tomhle nemám dost a šťastná budu, až dospěju do bodu, kdy sem dokážu napsat všechno bez zbytečnýho upravování a schovávání pravdy za slova. Až, až, až... Až budu mít peníze tak budu šťastná. Pravda je, že teď mám peníze, v životě jsem v ruce nedržela tolik peněz, který by vážně patřily jenom mně. Ale šťastná nejsem, protože se ve mně probudil ten zkurvenej hlad a já chci víc, přestože teď mám nejvíc. Mám se na sebe usmívat do zrcadla, fotit se srolovanýma bankovkama za obroučkami brejlí a kupovat si sračky. Jenomže já mám hlad, chci víc. Ale jsem kurva špatnej hostitel, protože nehodlám hnout ani prstem, abych měla víc. A tak mi nezbývá asi nic jinýho, než zase schovat všechny ty prachy do obálky a najít v sobě odhodlání jít znova do práce. Všichni se tam na mě koukají blbě, protože s nima nechodím už ani krátkej, ani dlouhej. Vlastně ani jeden den v tejdnu. Ptají se, kdy zase příjdu do práce a já jen krčím rameny, že to mám teď jako dost plný a že se ozvu až najdu volný místo. V tu chvíli jim zmizí úsměv a povytáhnou obočí. No tak zase ahoj. Taky se loučím a nemám z toho blbej pocit, pracovat budu ještě celej život a tohle je moje poslední léto, chci si ho užit. Jsem harant, budu si dělat co chci, klidně zvládnu tři narozeninový oslavy za jeden večer a druhej den hecuju rodinnej výlet. Hlavně když bude na co vzpomínat, o čem psát a co milovat. Všechno v ten den bylo špatně. To ticho bylo špatně, ale i přes to bych všechno udělala stejně. Možná bych jen odešla o chvilku dřív. Přesně předtím, než to ticho začalo bodat a vzduch dusit.
Jenomže, to by nebylo o čem psát.