začátky

Začátky čehokoliv pro mě vypadají strašně a já si často přeju, aby to zase rychle skončilo. Nikdy si je neužiju, protože se bojím.Pořád mám ten blbej pocit, že něco udělám špatně. Ikdyž vlastně není co posrat, o tom jsou ty začátky. A až potom, s odstupem času se snažím vrátit do těch chvil, kdy tohle všechno bylo poprvé. Ale nejde to, nemůžu se tam už vrátit, je to pryč a já tím prošvihnu další začátek. Bojím se změn, přitom to je jedinej okamžik, ve kterým zvládnu být šťastná. Jenomže až s tím odstupem času, nikdy ne v tý chvíli. Říkám tomu štěstí v minulosti. Je to taková moje časová smyčka. V knížkách často čtu, že neexistuje nic jiného než přítomnost. Zítra být nemusí a včerejšek už není. Každý z nás si totiž tu samou situaci pamatuje jinak. Jsou to jen prožitky každého z nás. V tom případě bych chtěla žít v minulosti. Můžeš si ji přetvořit, stačí si jí jenom vybavit tak, jak to mělo být. Někdy si myslím, že jsem přestala kouřit jen proto, abych mohla znova začít. Tenhle začátek mi utekl.
"Dobrý ráno, ty se tváříš jak když umíráš." Jasně že jo, nemám tu svojí nejlepší kámošku a nemůžu se chovat jako dilina. Nesnáším tohle místo stejně jako nesnáším práci do který chodím normálně. Ale pořád je tady to, že za tři týdny tady si vydělám míň než za jeden den tam. Tvářím se jako píča, protože jsem smutná. Baví mě to a ty holky co jsou tady dneska se mnou, se tváří trochu divně, když dopíjím třetí kafe. Jenomže já kafe nepiju, takže se mi začínají klepat ruce a lehce motat hlava. Stejně jako ve čtvrtek. Svítilo na mě sluníčko, seděly jsme u vody s holkou, kterou jsme potkaly ten den a ona neměla co dělat. To ani my, jenomže když sem si pak stoupla, přišel ten blbej pocit. Už to znám, ale ještě s tím neumím zacházet. A tak jsem o pár minut později vyběhla z tramvaje plné lidí na náhodný zastávce. Stejně to nebyl můj směr a zase to bylo celý špatně. Seděla jsem tam a mluvila sama k sobě, napsala sem pár dost divných zpráv několika lidem, a oni mi postupně volali, jestli jsem v pořádku. Jenomže co jsem měla říct? "Hele, vzala jsem si asi až moc prášků, sedím úplně mimo na národce a možná to se mnou sekne, tak se asi už neuvidíme. Čau." Smutný nebylo vůbec to, že jsem to udělala. Smutný bylo to, že nikdo nebyl překvapenej.
"Teď tu vyklepaná skoro brečíš, ale za týden mi budeš tohle volat znova. Už se doprdele prober."
A tak sem se snažila probrat celou noc a celej následující den. Nešlo to. Už pár let žiju ve snu, vnímám jen svojí realitu a jen svůj pohled. To lidem okolo mě asi ubližuje nejvíc.
"Já pro tebe dělám tolik věcí, snažím se ti ve všem pomoct a ty nedokážeš jeden jedinej večer nedělat sračky." Takže klasickej postup, minuli jsme se v tom snu, ve kterym žiju. Míjím i další věci, ne jenom lidi. Často to jsou místa a okamžiky. Tohle bylo takový spontánní rozhodnutí, chtěla jsem si udělat den pro sebe a vážně jsem doufala, že najdu místo na kterým to bude všechno jedno. Že se nachvilku zastavím. A tak jsem vystoupila o několik zastávek dřív, když zastavila tramvaj. Každou příležitost, která ke mně příjde a vnímám jako dopis. Dopis ode mě pro mě, protože nikdo jinej ho ani nikdy číst nebude. Někdy ho nečtu ani já, to se stane když ho nevyužiju. V tom dopise jsou ukryté věci, který mě můžou poslat na výherní úroveň a nebo vrátit zpět o pár políček. Přestože tohle není žádná hra, po jakýkoliv možnosti, kterou nevyužiju mám v hlavě obraz usměvavého dědečka, kterej trhá ten dopis na cucky. Jeho úsměv říká "Tak tohle už si nikdy nepřečteš." Už nikdy nezjistím, co by se stalo, kdybych tenkrát řekla, že teda ven půjdu a přesně o tom to je. Jsou to takový mikroztráty, kterých si člověk ani nevšimne, ale ve finále ovlivňujou celej jeho život. Dneska sem se rozhodla neztrácet a vyrazila jsem ze zastávky do leva. Když nevíš, vždycky do leva. Není to náhoda, jsem levák. Šla jsem docela dlouho, až jsem podél silnice viděla panely, které se postupně vyvyšovaly a někam vedly. Vyskočila jsem na první a šla dál. Přes panely byly popadaný větve ze stromů a keřů, a čím sem byla výš tak se to zhoršovalo. Sem tam jsem si vrazila trn do stehna a občas se mi zamotaly sluchátka do suchých větví. Ale došla jsem k nim. K velkým kamenným schodům, které byly vidět ze silnice. Jediná cesta k nim byla právě ta moje - přes panely. Překročila jsem poslední větve a podlezla pod zábradlím. Konečně jsem mohla jít nahoru po schodech. Přede mnou byla strmá cesta, pár schodů. Když jsem po nich šla, dala jsem si záležet abych nepřemýšlela nad tím co tam nahoře můžu najít. Nechtěla jsem být zklamaná. Což byl dobrej tah, protože nad všema těma schodama byla jen posprejovaná bouda. Malinkej baráček, popsanej ze všech stran. Zepředu byly velký nápisy, z boku podpisy a zezadu bylo spoustu nápisů jen liháčem. První, kterej jsem přečetla zněl "Si vylízaná kunda," což asi vážně jsem, protože kdo by sakra měl potřebu vystupovat z tramvaje, když jede domů z práce? Kdo by měl potřebu hledat krásný místo uprostřed špinavýho města?
Já. Ten hlas v mojí hlavě. A ten děda. Tuhle obálku už mi nevezme, jen nevím jestli v porovnání s těma ostatníma byla tak důležitá. Ale mám ji. Ještě pár takových a třeba budu mít sebe. Kdo ví. Já ne, proto to zkouším. Zkouším sebe a zkouším i tebe. Ale hlavně zkouším stihnou další začátek, jenomže na autobus jsem ráno běžela a ten přestupní mi zase ujel. Kdy tohle všechno vlastně začalo?