zákony

Naproti mně ve vlaku si sedl pán. Nezeptal se mě, jestli je tady volno, ale já jsem se na něj ze zvyku usmála a zrovna když jsem chtěla odpovědět, že jo, samozřejmě tu je volno jsem si dala v hlavě facku. Tak moc zblblá jakmile mám v uších sluchátka. Proč je pořád nosím? Letmo se dívám na toho pána, zjišťuju, že pod kšiltovkou to je vietnamec. Nervózně si mlátí pěstmi do stehen a místo batohu má igelitový plastový pytel. Snažím se nad tím jen pousmát a ignorovat příchozí zprávy od ní, že v tom určitě je mrtvé dítě. Vždyť já sama sem dítě. Rozhlížím se dál po lidech, co se mnou jedou ve vlaku. Poslední dobou se snažím zaměřovat na maličkosti, ale jako vždycky si všímám jen toho špatného a kurvím si náladu jak jen to jde. Zastávám názor, že pokud člověk nechce říct něco hezkýho, měl by radši držet hubu. Jenomže to bych byla asi nejnudnější člověk, neříkala bych skoro nic. Odvracím pohled a sleduju krajinu za oknem, snažím se vymazat z hlavy všechno o čem sem doteď přemýšlela. Chci mít zase čistou hlavu, jako pár okamžiků po probuzení. V části kde sem si uvědomila, že musím vstát bych to stopla. Tyhle první ranní myšlenky spolehlivě ovlivní skoro celej můj den a já už jsem dost skeptická. Když se zviditelňuješ sračkama, počítej s tím, že příjdou sračky. A jestli myslíš na sračky, počítej s tím, že příjdou sračky.
Mám pocit, že na všechno funguje takovej lehkej zákon. Nemysli na to co nechceš aby se ti stalo. Jde o myšlení v jakémkoliv směru. Dostávám se totiž do situací, za které jsem se vysmála lidem před dvouma rokama. Mám znova ten pocit, když jsem se na něj dívala a říkala jsem si, že tohle je dno. Taková já nikdy nebudu. Mám ho znova, protože se to zase celý dokonale otočilo proti mně. Jen je to o něco horší, protože jde kurva o mě. Není to nějakej náhodnej týpek ze třídy nebo z parku. Jsem to já. Jako by mi něco dávalo znamení, abych konečně přestala soudit něčí situace, když nevím jaký to doopravdy je. Jenomže na náhody nevěřím, myslím si že v tomhle je určitej systém. Taky si myslím, že vyšší síly si neuvěřitelně užívají vymrdávat s lidma. Zařizují jim dnes a denně přesně ty situace, ve kterých někoho ponížili. Ať už jen v hlavě nebo slovně. Měla bych se z toho poučit, snažím se nemluvit, když z toho má vzejít něco špatného, jenomže mojí hlavu jen tak uklidnit nejde, proto tak často odvracím pohled. V tomhle jsem neponaučitelná a tak se v tom máchám pořád dokola. Každý den nacházím ještě hlubší místa, na který můžu spadnout. Dno je moje molo. Možná jsou to jen náhody, věci který do sebe úplně náhodou zapadají a žádnej vesmírnej zákon neexistuje. Zase přemýšlím a zoufale hledám spojitosti v čemkoliv, co by mě dovedlo zpět na začátek těhle myšlenek. Nazačátku za to můžu vždycky já. I uprostřed. A nakonci? Nakonci se to všechno rozsype, přestane to dávat smysl. Tak jako ty dokonalý sny, co se mi někdy zdají. Když ti o nich chci říct, přestanou dávat smysl. Jako by to bylo všechno jen napůl.

 Už jsem zase na začátku,
ale to nevadí.
Na příští stanici vystupuju.