zrcadlo

Vylézám z rozpařené vany a chvěju se zimou. Přehazuju si přes ramena ručník a zírám do zrcadla. Dívám se na svojí postavu. Pas mám útlejší než kdy dříve, zdá se, že by se dal vzít mezi dlaně. Žebra mám vystouplá a nebojím se říct, že bych si o pánevní kosti vepředu dokázala zlomit nehet. Proč jsem zase tak hubená? Snažím se vzpomenout na události z předchozích dnů, ale všechno mi to splývá dohromady. Moc prášků a alkoholu. Dojde mi, že už jsem nejedla dva dny. Zděsím se nad tím, ale zároveň mě to nechává chladnou. Když jsem se léčila s anorexií, doktor mi řekl, že když člověk umírá, nemá základní potřeby. Necítí hlad ani žízeň. Opět mě to nechalo v klidu, žízeň jsem přece měla předchvilkou - ráno. Když jsem se vzbudila, vlastně mě nejspíš vzbudila ta palčivá žízeň. Zamýšlím se, jestli jsem se vůbec napila. A napila?
Podstatné je, že konečně vypadám líp. Dokonce i moje oči vypadají normálně, už mi nepřipomínají malé černé studničky, kdykoliv zavadím pohledem o zrcadlo. Jsem hezká, vážně. Dívám se na svůj obličej, a potom dolu na postavu. Přes prsa, břicho, stehna. A potom znova. Klíč je dívat se na to vychrtlé tělo tak dlouho, dokud se ti nezačne líbit. Uvědomíš si, že to vlastně vypadá docela fajn, a hele, nová nemoc je na světě. To je důvod proč odvacím pohled. Tohle už mám za sebou, nepotřebuju lidem ukazovat tímhle způsobem, jak moc mi ublížili. Je to částečně proto, že lidé jsou slepí. Můžete před nimi říkat, jak jste z ničeho nic začali chodit do tělocvičny 3x týdně, přestože jste doteď byl typ, co na tělák chodil jedině s uvolněním od doktora. Můžete jim i naznačit, že se trápíte hladem, nechávat jim nekonečná znamení a narážky. Pravda ale je, že oni to nevidí. Berou vaše chování na lehkou váhu, a pokud si o pozornost vyloženě neřeknete, nikdo se k vám nepohrne. Vyjímka je, když někde zkolabujete. Příjdou za vámi do nemocnice, nebo domů, nebo vám budou vypisovat zprávy ohledně toho, jaktože jste se jim sakra nesvěřili, jak si toho mohli nevšimnout... Ale víte co? Ani tohle nedělaj pro vás. Snaží se uklidnit svojí hlavu, svoje výčitky. Že si nechtěli připustit, že je něco v nepořádku. Nevěnovali tomu čas a zavírali oči před tím co viděli docela jasně. Ale ani tenhle druh bolesti jim nevrátí všechny pocity, kterýma si projdu já, když přestanu jíst. Ono se toho zase tolik nestane, vlastně je to praktické, ušetřím peníze. Všechno to začne dávat smysl. Ze začátku to je jen hra. Vlastně je to hra pořád, ale já už pak nejsem ten kdo ji může hrát. Jen stojím a dívám se zpovzdálí, co se děje v mojí vlastní hlavě. Ale svoje hlasovací právo už jsem ztratila. Na mě nezáleží. A to je to, co tolik bolí. Být vlastně host v těle, které ještě do nedávna bylo celé moje. Sledovat svůj život, svoje zdraví, svoje nálady a vztahy s lidmi jen zpovzdálí. Všechno se to ničí, kvůli mně. Mohla bych se pokusit vykřiknout o pomoc, zkusit se odrazit od dna, někomu ukázat to, co mám v hlavě. Snažit se o tom mluvit. Jenomže jak už jsem zmínila. Já jsem jen host.
Tyhle myšlenky jsou to, co mě donutí obléknout se. Odvrátit pohled od zrcadla a posadit se za kuchyňský stůl. Hledám v sobě chuť k jídlu, i přesto jak moc těžké to je. Snažím se najít něco, co bych si teď chtěla dát. Tohle se mi vlastně stává docela často. Při téhle fázi většinou brečím. Jím a u toho brečím. Tak moc mě bolí vědět, že je ve mně pořád ta část, která řeší problémy tím, že nejí. 
Alespoň to zůstává u mě v hlavě. Neventiluju to mezi lidi. K psychologům už dávno nechodím, takže se nemusím nikomu zpovídat, mohla bych klidně přestat jíst, dokud by mě nevzali do nemocnice a po tom co by mě propustili s tím začít znova. Mohla bych. Jenomže už vím, že jedinej člověk, koho tímhle doopravdy zraním jsem já sama. A já už jsem dost ublížená, takže si dám další cigaretu a budu se dívat na přirodu okolo mě, jak je krásná.

Je skoro dokonalá.