ztráty

Toastovač jsem vypla až o pár hodin později, než jsem ho zapla. Když toasty vyskočily hotové, dávno jsem ležela na zemi. Našel mě tam s nožem v ruce a myslel si, že jsem si chtěla ublížit. Chtěla jsem se jen v klidu nasnídat. Kdy mi moje hlava dá pokoj? Odnesl mě do postele, uložil mě a řekl, ať se vyspím. Když jsem se přestala tolik klepat, uvědomila jsem si, že to co udělal byla chyba, protože žiletky si od určité doby nechávám v nočním stolku. A tak se mi teď na tom boku spí trochu blbě, všechno to bolí mnohem víc než dokážu přiznat a ta představa, že se mám zítra převlékat na tělocviku mě zabíjí. A jsme zase u toho, mě totiž zabíjí všechno. Ale jen tím pitomým způsobem, nikdy ne doopravdy. Jen se mi to trochu povrtá v hlavě, zasahuje mě to tak hluboko a já se pár dní peru s pocitem, že mě to zabíjí. Ale nikdy nezabije. Snažím se najít způsob, kterým bych utišila tuhle část mě, která pořád dokola vyvolává všechny ty myšlenky a problémy. Jenomže každý pokus o mojí částečnou sebevraždu víc a víc zabíjí tu část mě, kterou chci nechat naživu. Kterou se snažím udržet naživu a posílit ji jak jen to půjde. A proto se na tebe tak často dívám s těma opuchlýma očima, prázdným pohledem a moc nevnímám co říkáš. Snažím se vnímat sama sebe, ale občas přestávám slyšet i svoje vlastní myšlenky. Natož abych slyšela ty písničky, které mi pouštíš na zlepšení nálady. Je mi špatně, je mi ještě hůř, protože to v tom nevidím. A tobě je taky hůř, protože to nevidíš ve mně. Tak už se na to vyser a přestaň, prázdný věty s prázdnýma lidma mě stejně nenaplní. Nikdo mě nezničil víc než já, proto tu čubku tak moc nenávidim. Jeho miluju. Vzal všechno co jsem nesnášela a přetvořil to do něčeho co bych časem i dokázala milovat. Jenomže mi nedal ten čas, a tak teď po večerech čtu tu knížku, kterou jsem ti napsala a modlím se abych ti ji někdy mohla ještě dát. Abych to někdy mohla zažít znova. Třeba tohle není konec, je to jen konec začátku. Možná že chodím v čase tím špatným směrem a tohle všechno je začátek konce.
Ležím a koukám do stropu, tenhle týden už po několikátý. Chtěla bych si tam nalepit různý plakáty a fotky, napsat texty z mých oblíbených písníček. Viděla jsem to u jedný holky na instastories, doslova celou zeď u postele si popsala a polepila. Jenomže s mojí přehnanou snahou o dokonalost by to bylo spíš něco, co místo aby mi pomohlo z tohohle bludiště, byla jen další nekonečná zatáčka. Těhle zatáček mám v životě vážně hodně, vždycky se objeví jen tak a ze všech vede pět odboček. Každá vypadá trochu blbě, rozmazaně a špinavě. Není moje vina, že vždycky vyberu tu špatnou. Všechny se mi motají dohromady.
Otázku "Jak se máš" nenávidím. Vždycky bez přemýšlení odpovím že dobrý, v pohodě, jak jinak. Mám na triku citrónek a skvělou voňavku v kabelce, jak bych se mohla mít špatně? Potom začnu přemýšlet. Mám se špatně. V týhle části rozhovoru už tě neposlouchám, protože si zase začínám uvědomovat, že mi toho moc ani nevychází. Hledám světlý stránky a nevidím je, proto ti odsekávám a nesměju se když bych měla. Každá ztráta mě bolí. Takže se snažím dělat něco jinýho, než sama sebe dokola ztrácet. Občas se mi zdají sny, bloudím k večeru v částech lesa u babičky na chatě, vždycky se blbě otočím a skončím na tak vzdáleným místě. Celý sen se potom snažím vrátit zpátky, vrátit se dřív než se začne babička s dědou bát, jenomže nevím kudy. Doslova cítím jak mi to propadá mezi prsty. Navíc začnu ztrácet věci, který pro mě maj tak hrozně velkej význam. Často to jsou hodinky, ale včera v noci jsem cítila největší ztrátu u balíku chleba. Zajímalo mě co to znamená, zkoušela jsem to najít ve snáři. Pod pojmem ztráta jídla mi ale vyjel jen vyplňovací formulář s vyložením karet jak se k sobě hodím s tím jehož datum narození zadám. Ale já nejsem tak blbá, jednou jsem ten formulář už vyplnila. Na matice, jen tak pro prdel a taky mě zajímalo co říkaj hvězdy. Ukázalo se, že hvězdy maj asi jakejkoliv můj vztah totálně v píči, protože jediný co mi vyjelo, byla prosba o sms v hodnotě 90Kč. Si moje životní láska, ale tolik bych za tebe nedala. Účet za telefon mi totiž ještě pořád platí táta a on už si tak myslí, že jsem šílená.
Než tenkrát zavřel dveře od mého pokoje, otevřel okno a řekl, že se z toho dostanu.
Aniž by věděl z čeho.

Aniž bych to věděla já.